Zbraně

Studium a cvičení s čínskými zbraněmi, stejně jako osvojení kteréhokoliv bojového umění, má hodnotu daleko přesahující hranici určenou perfektním zvládnutím technik.

Stejně jako vynikající tanečník i mistr bojových umění předvádí absolutní kontrolu nad svým tělem. Procvičování umění ovládání čínských zbraní vyžaduje náročný fyzický trénink. Celé tělo zesílí a dostane se do dobré kondice. Samozřejmě je tu i osobní hodnota ve smyslu umění sebeobrany. Válečné zbraně byly původně vyvinuty pro obranné účely. Cvičení s nimi trénuje jedincovo vnímání a reakční čas, což umožňuje rychlé a správné manévrování. Morální hodnota zůstává nejdůležitějším aspektem bojových umění se zbraní. Student se musí naučit trpělivosti, vytrvalosti a pokoře. S pílí a oddaností jedinec posílí své spirituální přesvědčení a sílu.

V naší škole vyučujeme umění s těmito zbraněmi:

Hůl – Gun (Kun)

Hůl pochází z období vlády císaře Chuang-tiho a je to jedna z nejpohodlnějších a snadno použivatelnějších zbraní.

Hůl byla většinou vyrobena z tvrdého dřeva (bříza, dub). Napouštěla se dřevním olejem, aby se zvýšila její pevnost a ohebnost. Díky tomu měly jasnou výhodu v tom, že byly odolné vůči zbraním s ostřím.

Nyní se pro hůl používá dřevo z čínské růže (Ibišek) právě pro jeho pevnost a současně ohebnost.

Délka severní hole by měla být pěst nad hlavu bojovníka. Průměr by měl být takový, aby se palec a ukazováček jejího použivatele při uchopení dotýkaly.

Nejběžnějšími technikami pro hůl jsou odhození, švihnutí, údery, vyrážení a bodnutí nahoru do protivníkova rozkroku. Prokluzování hole v rukou, se používá proto, aby se používaly rovnoměrně oba její konce, hůl se tím velice oživuje.

Halapartna – Pudao (Pu tao)

Je druh šavle na dlouhé násadě, který má na zadní straně chrastící prstence, aby dělaly hluk a tím zastrašily a zmátly nepřítele. Traduje se, že tuto zbraň vytvořil maršál Jue Fej, který ji používal k útoku na nohy koní nepřátelského jezdectva.

Pudao se skládá z jednostranně nabroušené čepele, kovové záštity, dřevěné násady a chrastícího kovového prstence.

Násada halapartny Pu dao je vyrobena z tvrdého dřeva. Celková délka by měla odpovídat výšce bojovníka.

Meč – Jian (Ťien)

Meč má oboustranné ostří a rukojeť meče i čepel jsou vždy rovné. Také kovová záštita chránící ruku vybíhá kolmo k čepeli. Čepel je obvykle méně než 3,8 cm široká a je naostřena tak, že první třetina je velmi ostrá, druhá část je méně ostrá a třetí nejblíže k rukojeti je tupá.

Mistři bojových umění považovali meč za nejvšestrannější zbraň ze všech historických zbraní a nazývali ho „králem krátkých zbraní“ Ostrá horní třetina meče dokázala probodnout tělo nepřítele, čepel se mohla použít k řezání či sekání. Spodní dvě třetiny byly určeny k blokování protivníkovy zbraně. Záštita sloužila také k zaklesnutí či zablokování protivníkovy čepele. Techniky boje s mečem jsou velmi složité. Komplikace vznikají při koordinaci nohou a těla při používání meče jako obranné zbraně, ideálně by měl bojovník napodobovat létajícího fénixe, který odlétne, aby předešel útoku. Jen vyhýbáním a blokováním vzniká možnost bodání nebo řezání nepřítele.

Šavle – Dao (Tao)

Šavle má jednostranně broušenou širokou čepel. Čepel byla víc než 3,8 cm široká a rukojeť byla sevřená mezi dva kusy dřeva (střenky) a omotaná látkou, která vsakovala pot. Kulatá nebo půl kulatá záštita chránila ruku před sklouznutím nepřítelovy zbraně po čepeli. Často se používal šátek dlouhý jako čepel, visící z rukojeti na zmatení nepřítele a otírání krve z čepele. Hřbetní hrana čepele byla tupá, s výjimkou hrotu. Horní třetina čepele (konec) byla podstatně ostřejší než dolní dvě třetiny. Obě strany čepele byly opatřeny žlábkem na krev.

Šavle oblíbené mezi severními bojovníky měly zahnuté rukojeti a čepele. Tyto zbraně nebyly příliš těžké, ale byly o něco delší než ty, které se používaly na jihu Číny. Protože čepel této šavle byla tenká a ve tvaru vrbového listu, říkalo se jí „Šavle vrbového listu“ (Liu Ye Dao)

Šavle je základem všech krátkých zbraní. Techniky šavle mohou být aplikovány na všechny ostatní krátké zbraně. Jako obranné zbraně se nevíce používaly na blokovací techniky. Tupá zadní hrana čepele blokuje s následným bodáním a sekáním ostrou hranu. Zakřivení ostří způsobuje prudkou, silnou odpudivou sílu, čím menší zakřivení, tím menší síla.

Háky – Shuang Gou (Šuang-kou)

Nejznámější forma párového háku je „Párový hák tygří hlava“. Používal se k útoku na nohy nepřítele nebo na jeho koně. Techniky bodání, hákování a blokování byly vesměs velmi účinné a ostří ve tvaru půlměsíce, tvořící kryt rukojeti, mohlo být při boji zblízka použito i k řezání. Tento hák pochází z období Jara a podzimu (Čchun-čchiou, 770-476) a z období Válčících států (475-222/1 př.n.l).

Vějíř – Shan (Šan)

 Vějíře používané bojovníky byly vyrobené ze dřeva (bambusu nebo jiných druhů) nebo častěji z kovu. Vnější hrana byla velmi ostrá a v žebrech bývaly často ukryté šipky na pružinách. Vějíře byly asi nejlépe maskované zbraně, protože se mohly nosit všem na očích. Bojovník s vějířem v rukou mohl být v jednu chvíli elegantním učencem a vzápětí vraždícím bojovníkem.

Vějíře, s jejich hranami ostrými jako žiletka, se používaly na řezání nebo seknutí, šipky na pružině sloužily na překvapující útoky. V Číně jsou vějíře jak praktické, tak pěkné a jejich historie začala v nejrannější historii.